stránky pro všechny táty

Tátové v historii

Význam otce a jeho postavení v rodině, stejně jako očekávání a normy kolem dobrého otcovství, se v historii vyvíjely spolu s proměnami společností, v rámci kterých otcové zaujímali své postavení v rodinách. Podobně jako každá jiná sociální role byla i tato vždy definována a formována mnoha společenskými a kulturními faktory, které vytvářely a ovlivňovaly statut otců ve společnosti a v rodině, včetně jejich práv a povinností, které z role otce vyplývaly.

Preference otce v době před naším letopočtem

Aristoteles jako první odvodil z filosofického hlediska manželskou a otcovskou autoritu muže, kterou považoval za oprávněnou, neboť je založená na přirozené nerovnosti mezi lidmi – nejdokonalejší mezi bytostmi přirozeně rozkazuje ostatním členům rodiny.

Také křesťanská teologie vycházející z židovských kořenů ve svém učení upevnila myšlenku otcovské a manželské autority muže, odvolávaje se především na text knihy Genezis, kde z žebra muže bůh stvořil ženu, zodpovědnou za následující hřích a představující zkázu pro muže a všechna jeho pokolení (navzdory tomu, že Ježíš Kristus hlásal, že manžel a manželka jsou si rovni a mají vůči svým dětem stejná práva a stejné povinnosti).

V antickém Římě pokračovala tradice otcovské nadřazenosti a muži zde měli absolutní moc nad svými dětmi. Dokonce měli právo je prodat do otroctví či zabít. Práva matek prakticky žádná neexistovala. V průběhu mnoha století od dob antiky tradice otcovské nadřazenosti přetrvávala a jen pomalu docházelo k jejímu oslabování. Otec byl osobou, která rozhodovala téměř o všem, co se týkalo dětí. Zároveň s těmito právy mu však zákony v mnoha zemích ukládaly povinnost se o děti starat a hradit jejich životní náklady.

Předindustriální doba – otec jako hlava rodiny a učitel

Až zhruba do konce 18. století se rodiny v Evropě řídily posvátným principem otcovské autority. Poté začala být otcovská pozice oslabována pod vlivem historických, kulturních a sociálních proměn v evropské společnosti. Ještě v 17. a 18. století pracoval muž po boku své ženy v hospodářství, na trhu nebo v obchodě, kde byly vždy přítomny i jejich děti, které pomáhaly a přebíraly poté hospodaření svých rodičů. Rodiny byly jednotkami, které usilovaly o zajištění potřeb všech svých členů společnou prací. Otcové byli nezpochybnitelnými hlavami svých rodin.

Takovéto umístění jak mužské, tak i ženské práce přímo doma nebo v blízkém okolí domova, charakteristické pro pre-industriální společnosti, zajišťovalo muži pozici, ze které se mohl aktivně zapojovat do výchovy svých dětí. V této době před počátkem průmyslové revoluce byli otcové považováni všeobecně za důležitější pro péči o dítě a jeho výživu a růst (včetně například dohledu na kojné), pro jeho vzdělávání a vývoj než matky. U starších dětí potom byl otec odpovědný za jejich morální a náboženské poučení, připravoval je též pro jejich povinnosti, které je čekaly v dospělosti.

Přinejmenším až do prvních dekád 18. století to byl otec, kdo byl považován za toho, kdo utváří své dítě, kdo je jeho přirozeným rodičem. Otec také měl připravit děti pro život ve světě mimo domov. Tuto úlohu nemohly plnit matky, neboť samy byly podle názorů platných v 18. století příliš izolovány od společnosti a samy potřebovaly ochranu mužů. Tento důraz na otcovskou roli byl opřen především o přesvědčení o racionalitě muže, jeho schopnost kontrolovat své emoce, a také o to, že právě on je pro dítě reprezentantem kultury. Byl naprosto nadřazen matce ve věcech vedení dítěte. Ženy byly považovány jen za něco trochu víc než pasivní nádoby, ve kterých dítě vyroste.

Průmyslová společnost a otec jako cizinec, vzdálený živitel

Vše se však změnilo s počátkem průmyslové společnosti. V průběhu posledních dvou století ztratil muž téměř všechny své tradiční role. Přestal být nenahraditelným ochráncem a pečovatelem, přestal děti vychovávat a předávat jim morální zásady, již nadále nebyl nezpochybnitelnou hlavou rodiny. Od konce 18. století začíná narůstat zodpovědnost matky za domácnost, výchovu dětí a péči o ně. Počátkem 19. století je stále ještě hlavní zodpovědnou osobou za dítě jeho otec, avšak v průběhu století dochází k postupným změnám. Důsledkem ekonomického rozvoje, který nutil otce pracovat po celý den mimo domov, došlo k radikálnímu oddělení pracovního a domácího prostředí, spojenému s jasným oddělením pohlaví a rolí v rodině. Rodina dostává zcela nový charakter. Z otce se stává vzdálená osoba, o jejíž práci děti téměř nic neví. Domácí sféra začíná být doménou matky, včetně výchovy a péče děti. Zodpovědnost za děti přechází postupně na matku. Během pouhých několika desítek let se svět rozdělil na dvě nesoudržné sféry, které už téměř mezi sebou nekomunikují: na soukromou sféru rodinného krbu pod vedením matky a na veřejnou a profesionální sféru, která je výsadní doménou mužů.

Muži pozbývají svůj vliv na výchovu dětí a ztrácí s nimi kontakt. Ženy začaly být postupně považovány za bytosti vybavené všemi potřebnými vlastnostmi k výchově dětí obou pohlaví, a nakonec společnost dospěla k názoru, že matky dokáží lépe uspokojovat potřeby především malých dětí lépe než muži. Nakonec i sféra vzdělávání, která dříve byla zcela doménou otce, se stala jedním z úkolů matky. Otcům sice zůstal formální statut hlavy rodiny, ale vychovateli se definitivně staly matky. Muž zasahoval do výchovy spíše už jen v případech, kdy z nějakého důvodu selhala matčina autorita.

Tím, že místo realizace mužů se přesunulo především do pracovní sféry vzdálené od domova, muži také začali hledat smysl svého mužství více mimo domov. Méně se už vztahovali k hodnotě domova a rodičovství, pro jejich sebeurčení začaly být postupně důležitější individuální ambice a pracovní úspěch. Otcovství se stalo méně důležitou sociální rolí.

20. století – kult mateřství, psychoanalýza a zapomenutý otec

Efekty změn v rodinném uspořádání v době industrializace přetrvávaly ještě dlouho i ve 20. století.

Rodičovství bylo stále považováno za něco, co dělají ženy. Muži se starali o finanční zabezpečení svých rodin, ale málokdy o sobě přemýšleli jako o rodičích. Pouze v případě, že bylo třeba obnovit disciplínu u neposlušného dítěte nebo zasvětit dítě mužského pohlaví do mužských aktivit, objevoval se otec jako rodič. Navíc od počátku 20. století byly všeobecné úvahy o rodičovství do značné míry ovlivňovány stále populárnější psychoanalytickou teorií. Následovníci Sigmunda Freuda se zabývali vztahem matky a dítěte a učinili z této dvojice stěžejní téma svých úvah, přičemž otce často téměř opomíjeli, ačkoli Freud jej původně ve svých teoriích považoval za důležitého činitele ve vývoji dítěte jako sociální bytosti.

V centru zájmu byly nejranější fáze vývoje dítěte a tím pádem nevyhnutelně i symbiotický vztah matky a novorozence. Psychická pohoda dítěte a jeho zdárný vývoj se pro psychoanalýzu stal záležitostí nejranějších – především tělesných – zážitků novorozence v jeho interakci s matkou. Z tohoto intenzivního intimního vztahu byl otec na poměrně dlouhý počáteční úsek života dítěte téměř úplně vyloučen, předpokládalo se, že pouze matka dokáže adekvátně reagovat na potřeby dítěte.

S tím, že se v duchu stále více populární neofreudiánské tradice předpokládalo, že vztah matky k dítěti je výlučný, nenahraditelný, jedinečný a z velké části instinktivní, souvisel i vznik tzv. kultu mateřství. Ten způsobil, že význam otce pro zdárný vývoj byl nadále výrazně podceňován. Kult mateřství je založen především na dvou základních předpokladech, jednak že ženy jsou od přírody lepšími rodiči než muži a také že matky jsou pro děti důležitější než otcové. Tento kult si po velkou část dvacátého století udržel značný vliv a dodnes je velmi hluboce zakořeněn v naší mentalitě a nadále se často odráží i ve veřejném mínění, ačkoli pro něj neexistuje rozumový důvod. Dlouho trvalo, než byly tyto názory vyvráceny seriózními výzkumy, které potvrdily, že otec je významný i v raných fázích života dítěte a má schopnosti a předpoklady poskytnout dítěti stejnou péči jako matka. V poválečném období byla dalším velkým impulzem pro přetrvávání názoru, že žena je tím jediným člověkem, který by měl pečovat o dítě, teorie attachmentu Johna Bowlbyho. Ten zdůraznil, že nepřítomnost matky u malého dítěte může mít závažné důsledky pro jeho charakter. Trval na důležitosti vazby (attachmentu) mezi matkou a dítětem, podpoře pečujícího chování matky pro zajištění optimálního vývoje dítěte v normálního, zdravého dospělého.

Později sám uznal, že chybně uvažoval pouze o důležitosti přítomnosti matky, nezahrnul do svých závěrů i důsledky absence otců. Bohužel společenské povědomí rádo přijalo jeho první zprávu, která dobře zapadala do tehdejšího kulturního nastavení a revidované výsledky, které už adekvátně zohledňovaly i škodlivý účinek otcovské deprivace, už nebyly dostatečně reflektovány a popularizovány.

Výzkumníci, kteří v období poloviny 20. století přijali etologické či sociobiologické přístupy, měli podobný sklon předpokládat, že mateřství je přirozené, instinktivní a naprogramované prostřednictvím genů, na rozdíl od otcovství. Výraznějším protestem proti kultu mateřství byl až v roce 1975 článek Michaela Lamba, Bowlbyho pokračovatele na Yaleově univerzitě, ve kterém pojmenoval otce "zapomenutými přispěvateli k výchově dítěte". Jeho práce dokazuje, že rodič, který se nejvíc věnuje dítěti, stává se hlavním objektem přilnutí – bez rozdílu pohlaví – zároveň tento preferenční vztah nevylučuje jiné vztahy. Další výzkum potvrdil, že otec je významný nejen když jsou děti starší, nýbrž i v raných letech, a také to, že u mnoha otců existuje zjevná touha a kapacita starat se o své malé děti, že dokáží být naprosto srovnatelnými pečovateli jakými byly dosud pouze matky.

Přelomová 70. léta a návrat otce

70. léta znamenala pro otce v západních společnostech přelomovou dobu. Přinesla však nejen pozitivum zvýšeného zájmu o otcovskou roli v rodině a zkoumání vlivu otců na vývoj dětí. Pod vlivem společenských změn začala být narušována dosud poměrně stabilní pozice muže a otce ve společnosti, který ačkoli byl do jisté míry vyloučen z intenzivních vztahů se svými dětmi v jejich raném dětství, nacházel až do této doby své jasně určené místo alespoň ve sféře veřejné a zde si z velké části utvářel i svou identitu. Otcové, kteří se vlivem dějinného vývoje ve společnostech západní a střední Evropy v minulosti svým dětem vzdálili, se postupně začali vracet do intimního rodinného společenství, do intenzivních emočních a pečujících vztahů.

Tento návrat však nebyl a nadále není jednoduchý – ani pro otce samotné, ani pro jejich partnerky a děti. Především druhá vlna feministického hnutí, vstup větší části žen do pracovního procesu a jejich vzrůstající participace v placených povoláních a také trend menších rodin vyvolal potřebu nahlížet na povahu mateřství a otcovství z nových perspektiv. Podle úvah mnohých odborníků prochází mužství a otcovství jistým druhem krize, v jejímž rámci dochází ke zmatení rolí muže a otce.

Setkáváme se s úvahami o tichém konfliktu mezi požadavky společnosti a individualitou jedince, mezi stereotypními přesvědčeními o povaze mužnosti a vyjadřovanou touhou žen po muži oproštěném od těchto stereotypů, ale také s nepříliš nahlas vyslovovanou nespokojeností samotných mužů se současným způsobem rodinného zřízení a jejich pozicí v něm.

Během 70. let se také objevuje model nového otce. Začal se prosazovat názor, že otcové jsou psychologicky schopní participovat aktivně na celém rozsahu aktivit týkajících se péče o dítě, a že je důležité pro oba – pro otce i pro dítě – že se o to pokouší

Současnost – "nový otec"?

Nové typy rodin na konci 20. století nabízejí nové způsoby, jak přistupovat k rodičovství a jak jej prožívat. Objevily se nové ideály otcovství, které odpovídají současným kulturním a společenským trendům a postupně opouštějí již překonaná tabu a dogmata minulých historických období. V posledních několika letech obecně dochází ke kvalitativnímu posunu směrem k akceptaci různých vzájemně odlišných forem praktikování a prožívání otcovství, ačkoli do jisté míry přetrvávají i některé náhledy a postoje k otcovství, které by bylo možné nazvat tradičními..

Hovoří se obecně o jiném muži, případně jiném otci či novém otci, který se od toho starého odlišuje především tím, že nemá potřebu definovat svou mužskou identitu v opozici vůči identitě ženské a bez obtíží přijímá pečovatelské úlohy, které přirozeně patří k rodičovství. Je stejně zaujat svými malými dětmi jako je angažovaný v placeném zaměstnání. Bylo by příliš optimistické tvrdit, že nový otec je prototypem, který v současnosti v západních společnostech převládá. Jde spíše o určitý vzorec, který se v čím dál tím větší míře začíná objevovat a který současné vědecké uvažování předkládá k posouzení, k porovnání s dosavadními formami otcovství.

Soudobá literatura předpokládá minimálně postupný pohyb směrem k novému otcovství, které se pomalu stává něčím víc, než jen pokryteckou sebeprezentací mužů, podmíněnou společensky sdíleným názorem a tlakem veřejného mínění. Ženy se nepochybně čím dál tím více dožadují dělby všech povinností a úloh, včetně lásky k dětem. A v tomto směru vyvíjejí nátlak na muže. Muži jsou mnohem více povzbuzováni k tomu, aby vyjednávali se svými partnerkami o tom, jak bude probíhat péče o dítě, kdo se čeho ujme atd. V mnohem větší míře také sami uvažují nad budoucí povahou svého vztahu s dítětem a o tom, jak co nejlepšího vztahu dosáhnout. Moderní otcové jsou více angažováni v péči o dítě a jejich rodičovská pozice hraje velkou roli při utváření jejich mužské identity.

Bohužel však pokud svou angažovanost a citovou participaci ve vztahu k rodině a dětem dávají ve větší míře veřejně najevo, mohou se ještě i dnes setkávat s negativními reakcemi především ve vrstevnických mužských skupinách.

Použitá literatura

• Badinter, E. (1998). Materská láska od 17. storočia po súčasnost. Bratislava: Záujmové združenie žien Aspekt.
• Badinter, E. (1999). XY Identita muža. Bratislava: Záujmové združenie žien Aspekt.
• Černá, P. (2001). Rozvod, otcové a děti. Praha: Eurolex Bohemia.
• Laqueur, T. W. (1996). The Facts of Fatherhood. In: May, L., Strikwerda, R. A., Hopkins (eds.): Rethinking Masculinity: Philosophical Explorations in Light of Feminism. New York and London: Rowman & Littlefield Publishers, Inc.
• Lupton, D., Barclay, L. (1997). Constructing Fatherhood. Discourses and Experiences. London: Sage.
• May, L., Strikwerda, R. A. (1996). Fatherhood and Nurturance. In: Rethinking Masculinity: Philosophical Explorations in Light of Feminism. New York and London: Rowman & Littlefield Publishers, Inc.
• Warshak, R. A. (1996). Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portál.
• Zoja, L. (2005). Soumrak otců. Praha: Prostor.

Článek Mgr. Hany Chmelařové byl převzat z brožury "Aktivní otcovství".

Přidat komentář

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Poslední komentáře

Partneři

Střídavka - stránky nejen o střídavé péči

Táta na mateřské - netradiční stránka pro všechny rodiče pohledem Táty

Liberecká pražírna - pražírna a prodejna kávy v centru Liberce